Alexie Le Clerc

Bl. Alexie

Pomocnicí  sv. Petra Fouriera a spoluzakladatelkou družiny byla mladá dívka z Remiremontu (Lotrinsko, Francie).  Narodila se 2. února 1576. Přišla na svět téhož roku jako sv. Vincenc z Pauly , zatímco na savojském zámku Františku Salleskému a v mirecourtské uličce Petru Fourierovi bylo 10 let.

Její životopis nám podává dva portréty z doby, kdy jí bylo sedmnáct let, a oba tyto portréty se skvěle doplňují.

První je od jejího životopisce: „Byla velká, urostlá, vybraného chování, pleť měla bílou a jemnou, oči modré, krásná, „ač trochu plochá ústa“, bystrý rozum, zdravý úsudek, okouzlující způsoby a byla snášenlivá, i když byla velmi temperamentní povahy.“

Druhý portrét je obsažen v prvních řádcích „Relace“ , kterou měla Alexie napsat z poslušnosti na konci svého života. Vypravuje nám, že měla ráda společnost, ráda se pěkně oblékala, hudba a tanec byly její vášní.

Pak následuje událost popisovaná jen třemi řádky: „Alexie onemocněla horečkou. Jeden její známý mladý muž jí půjčil knihu. Buď aby ji rozptýlil, nebo spíše, aby ji poškádlil. Alexie z dlouhé chvíle knihu přečetla. „Byla dárkem kniha nebo nemoc? Alexie četla knihu o Božím soudu a její duše zneklidněla. Zbytečně prolitá krev Vykupitele, mechanické zpovědi, všechny její drobné chybičky, všechno se jí jevilo jako bleskem ozářené. Protože spolupůsobila s milostí Boží, rozhodla se, jakmile se zotavila, jít ke sv. zpovědi. Potom chtěla její horlivá duše šířit nadšení i mezi přítelkyněmi.  „Známkou velkého povolání je často dojemná a nevinná horlivost, jež pudí duši, aby rozšiřovala dobro, z něhož sama okusila“, píše její životopisec Edmund Renard. Vábení Boží rozezvučelo v duši Alexiině úžasně čistou, křestní lásku. „Miloval jsem tě, proto jsem tě přivábil.“ (Píseň písní).

Obrácení však nebývá nikdy příliš rychlé. Padne-li zrno do země, musí nejdříve odumřít, má-li přinést užitek, – to je bolestná, ale nezbytná skutečnost. Po čtyři roky vítězí u Alexie jednou milost a podruhé zase přirozenost.

Opět ji vábí různé radovánky a ona je neodmítá. Proč? Vždyť přece nedělá nic špatného! Znovu se objevuje ve veselé společnosti svých bývalých přátel.  Byla snad proto zmařena milost Boží v její duši? Alexie sama odpovídá ve své “Relaci“ jedinou, ale obsažnou větou: „Od té doby byl v mé duši i uprostřed radovánek velký smutek.“ To je známka Boží přítomnosti v duši. Zanechávala v ní smutek. Alexie se už nemohla oddávat dřívějším zábavám, zanechávaly v ní podivnou hořkost.  Bůh se jí dotkl, jak by ji mohl svět uspokojit? Ráda by se zřekla všech zábav, ale jak? Prozřetelnost přispěla na pomoc. Pan Le Clerc dost vážně onemocněl, takže lékaři nařídili změnu vzduchu. Vrátil se tedy s rodinou do rodné vesnice Hymont. Tam Alexie určitě začne žít hlubokým vnitřním životem, jehož potřebu nejasně tuší.  Ale ubohá lidská přirozenost! V Hymontu nebyl kostel, a tak musela chodit do půl míle vzdáleného Mattaincourtu. Zprvu na mši svatou, brzy i na zábavy. Alexie se vrátila do hlučného víru života. Avšak milost Boží ji pronásledovala, i když si toho nebyla vědoma. a Bůh jí připravoval rádce a osvíceného vůdce duší.

Roku 1597 přišel do Mattaincourtu Petr Fourier. Edmund Renard jej líčí takto: „Byl vtělená vyrovnanost, měl výborný praktický smysl. Byl klidný, vážný, soudný, nepřítel ukvapenosti a spěchu, dal si na všechno čas, až to druhé dráždilo. Mluvil, jen když znal dobře vše, byl moudrý, opatrný; nenutil-li ho vyšší zájem, byl vždy ochotný ustoupit, raději poslouchat než mluvit.“

a to vše se odráželo i v jejich pozdějším vztahu:

Fourier byl typ praktický – Alexie typ intuitivní,

Fourier vážil a počítal – Alexie vzplanula,

Fourier se blížil k Bohu s úctou – Alexie s dětinnou důvěrou.

Nedivme se tedy, že prvním jejich setkáním bylo – odmítnutí. Mattaincourtský farář, který ještě nikdy nikomu nic neodepřel, Alexii vzkazuje, když prosí o sv. zpověď, že nemá čas. Alexie se vrátila domů zaražená a rozzlobená… „Ztratila jsem zbožnost, jež neměla pevné základy“, napsala později ve své Relaci. Proč byla odmítnuta? Vždyť toužila po pomoci! Byla to psychologická strategie budoucího vůdce této velké duše? Byla to podivuhodná Boží prozřetelnost, která zdánlivě ničí lidské plány, aby z jejich trosek vybudovala své božské dílo? Určitě! Bůh není nikdy tak blízký jako tehdy, když se nám skrývá.

Jedné neděle byla Alexie na mši svaté. Rušila ji však hudba, která zaznívala od chrámové klenby. „Protože jsem ráda tančila“, přiznává se, „vábil mne ten zvuk tolik, že jsem se úplně zaposlouchala.“

Za týden se na témže místě a týmž způsobem kouzelná hudba opakovala. Je tím zmatena. Vyčítala si roztržitost, obviňovala se z lehkomyslnosti a zamyšlená se vracela do Hymontu.

Potřetí zaléhá podivná hudba k jejímu sluchu. Tentokrát ještě více než o předešlých nedělích. a ke zvukům se připojují obrazy: nádherný průvod masek provádí své tance… a brzy vidí i postavy bez masek. Ďábel vede zástup veselých, mladých mužů a bubnováním je táhne za sebou…

„Když jsem o tom rozvažovala,“ praví Alexie, „okamžitě jsem se rozhodla nikdy již nepatřit k tomuto zástupu.“ Tímto jednoduchým způsobem poznala, jak prázdné a zbytečné byly zábavy, které doposud vyhledávala. Prostě a s podivuhodným ovládáním sebe zaznamenává o této příhodě, že „bedlivě uvažovala, že se rozhodla, že si sama přiznala…“ Není zde ani stopy po nějakém okouzlení smyslů, po citovém hnutí, – bylo to klidné rozhodnutí: Alexie reagovala na osvícení rozumu i víry a učinila si plán. „Od této chvíle učiním vše, o čem poznám, že se to více Bohu líbí, i kdybych měla umřít.“ (Relace). Alexie se Bohu „nepropůjčuje“, ale úplně a zcela se mu dává.

Se zápalem své duše a svého mládí nastoupila rázně cestu. Neváhala, s nikým se neradila, odložila stuhy, drahé šaty a oblékla tmavý kroj a bílý závoj mladých venkovských dívek. Je zbytečné popisovat nespokojenost rodičů, úsměvy, zlomyslné narážky a vtipy. Když lidé něčemu nerozumí, pomlouvají. Rodiče pro ni chystali sňatek, aby ji přivedli na jiné myšlenky. Marná všechna námaha! Alexie už neustoupila. Měla „povolání“, to znamená, že byla „vyvolena“. Zřekla se všeho, co bylo nepravé. Ihned dala přednost Bohu a šla za Ním, protože náležela k duším, které se nezastavují u nedokonalého, ale jdou dál. Nezviklal ji výsměch lidí, její duše žíznila po Bohu, ale byla ještě nezkušená na této cestě. Kdo jí ukáže správný směr?

Rozhodla se jít k Petru Fourierovi. Trochu se bála. Vždyť byla nedávno odmítnuta. Jistě již o ní slyšel, protože se o ní mluvilo po celém kraji. Schválí její cestu?

Petr Fourier byl vtělená opatrnost. Nejdříve musel vědět, co znamenala ta vidění s ďáblem, ta náhlá a nerozvážná změna způsobu života, i slib, který učinila bez porady. Káral ji za její smělost, nezávislost a pýchu. Tyto hříchy měla odstranit generální zpovědí. Příliš si to ovšem nekomplikovala. Viděla sebe jasně a brzy byla hotova se zpytováním svědomí. Což nebyla lehkovážnost její největší chybou?  Ráda se bavila, pěkně se oblékala, ráda tančila… ale Fourier měl za to, že se velmi brzy a lehce zbavila práce. Propustil kajícnici, aby si lépe a důkladněji prozpytovala svědomí.

Když si druhého dne pročetla knížečku, kterou dostala od Fouriera, byla její duše zaplavena hořkostí a úzkostí. Zdálo se jí, že se dopustila všech hříchů, které tam byly vyjmenovány. Půl roku chodila Alexie často po cestě, která vede z Hymontu do Mattaincourtu, aby ve zpovědnici slzami omývala své hříchy a nedostatky.

a co říkali lidé? Pomlouvali dále. Alexie však žila v otcovském domě jako poustevnice ve stálém pohroužení v modlitbu a v Boha, – jiného si nevšímala. Chce být řeholnicí? Dobře, dají ji tedy do kláštera ke klariskám v Point-a-Mousson, jak navrhoval Fourier. Ale panu Le Clerc se zdála tato řehole pro jeho dceru příliš přísnou. Pošle ji raději do kláštera třetího řádu svaté Alžběty. Tak si to vymysleli lidé, ovšem nikoliv Bůh. a Alexie klidně čekala na znamení Boží. a dostala je. Měla sen: „Viděla jsem průvod bíle oděných řeholníků. Šla jsem za nimi až na místo, kde byly vztyčeny čtyři sloupy. Mezi dvěma z těchto sloupů seděly sv. Klára a sv. Alžběta. Představila jsem se jim a požádala je, aby mne přijaly za svou dceru. Ale ani jedna ani druhá mě nechtěly přijmout. Ukázaly mi na něco uprostřed sloupů a pravily, že tam je mé povolání. Byla to kolébka, do níž se dávají spát děti, doprostřed ní bylo zasazeno ovesné stéblo, nesoucí klas s latou a zrnem… vedle kolébky bylo veliké železné kladivo, které samočinně bušilo do stébla podle toho, jak se kolébka nakláněla. Napadlo mi, že řád, ve kterém budu, zakusí mnohá pronásledování, ale nebude zrušen. To mělo naznačit křehké stéblo, které nebylo kladivem přeraženo ani zlámáno, neboť Bůh jej posílil a upevnil.“

Jak správná byla tato vize, víme my, kteří žijeme v této době. Kolikrát v minulých staletích dopadlo kladivo na stéblo, ohýbalo je, ale nezlomilo. Kolik „útěků do Egypta“ zakusila tato kongregace. Kolik nenávisti pocítila!

„Je třeba vystavět dům, kde by se konalo nejvíce dobra“ – neustále říkala svému zpovědníku. On to však neschvaloval. Založit řád? Proč? a jak? Alexie sama nevěděla, jen vyslovila to, co cítila v duši. a tato slova ji natolik tlačila, že je neustále opakovala Fourierovi. Ale ten je příliš opatrný, než aby tak snadno uvěřil ženské obrazivosti, ale také příliš opatrný, aby nezarmoutil Ducha svatého, je-li to jeho dílo. Proto se modlil a pak řekl Alexii: „Jděte a hledejte si družky.“ Z lidského hlediska  byl takový nábor v Mattaincourtu nemožný. a přece! Tři povolání v šesti týdnech! Šly za svým duchovním vůdcem a řekly: „Chceme žít společně a konat co nejvíce dobra.“

a tak konečně nastala vánoční noc roku 1597, kdy se zrodila kongregace zasvěcená Matce Boží.

Alexie byla vzorem svým sestrám. Byla vzorem opravdové řeholnice a svědomité učitelky. Milovala dětské duše, do nichž vkládala nejen základy vzdělání a výchovy, ale i lásku k Bohu a přesvaté Matce Panně Marii.

Nedožila se dlouhého věku, protože její život byl prožit ve velké kajícnosti. Zemřela 9. ledna 1622. Bylo jí 46 let. Před smrtí doporučovala sestrám „jednotu a lásku“. Jen tak bude zachováno jejich společné dílo.

Při její smrti bylo už založeno 13 domů. Roku 1627 napsal Petr Fourier: „Všichni páni biskupové zblízka i zdáli žádají o naše sestry, a to do Toul, Met, Verdunu, Chalonsu, Soussonsu, Laonu, Vitry… Jeho Výsost vévoda lotrinský do většiny svých měst: do Nancy, Bar, Saint-Nikolas, Epinal, Chatel, Mirecourtu… arcivévodkyně, která je v Nizozemí, si přeje sestry do svého města Lucemburku.“  Při smrti Petra Fouriera bylo 47 kvetoucích klášterů.

hst_al_os2