Ověření pravosti tělesných pozůstatků Alexie Le Clerc.

Matka Alexie Le Clerc, která založila s Petrem Fourierem Kongregaci de Notre Dame, zemřela v Nancy roku 1622 a byla pohřbena v klášteře, jenž vybudovala. Místo jejího odpočinku, které bylo věrně opatrovány, upadlo v zapomenutí v době francouzské revoluce. Když roku 1947 papež Pius XII. zahájil  beatifikaci Alexie Le Clerc, nebyla již naděje, že se někdy naleznou její tělesné pozůstatky.

Třikrát se začalo hledat a kopat, a to v 19. století a ve 20. století; pokaždé však bezvýsledně. O první vykopávku se pokusili roku 1849 abbé Déblaye (Deblej) a abbé Chapia (Šapja) v chóru zrušeného kostela, vlastně mimo bývalou klausuru řeholnic. Neuspěli. Roku 1904 začal Msgre Jerome znovu hledat. Hledal tentokrát v bývalém chóru řeholnic, tedy uvnitř klausury. Ale místo, aby sestoupil do suterénu kostela, kopal přímo v chóru, tedy nad klenutým suterénem.

Tento neúspěch vyvolal domněnku, že od roku 1626 následkem přemístění rakve se tělo Matky Alexie nachází na bývalém hřbitově řeholnic, který je dnes pojat do prostoru lycea sv. Jan z Arku. Tato domněnka, již uvádí jako jedině správnou abbé Renard ve své knize „Život Matky Alexie Le Clerc“ (str. 481), vedla v srpnu 1934 k novým vykopávkám na nádvoří lycea. Skončily zase neúspěšně.

 Ve skutečnosti nemohly tyto pokusy vést k cíli, protože se konaly na nesprávných místech. A pravé místo – prostorné sklepení pod chórem řeholnic – by se bylo našlo, kdyby se velmi pozorně prostudovaly texty.

Teprve 2. května 1950 byl čirou náhodou objeven hrob právě v tomto sklepení: Dva mladíci, kteří pracovali na úpravě tanečného baru ve sklepě pod budovou v ulici Maurice-Barres č. 9, objevili olověnou rakev s lidskou kostrou a s olověnou schránkou ve tvaru srdce uvnitř. Pan Jan Schneider, děkan filosofické fakulty v Nancy, který se mezi prvními dověděl o nálezu, upozornil, že by to mohla být rakev Matky Alexie Le Clerc. Řeholnice de Notre Dame, rozrušené do hloubi duše, daly přenést rakev i s obsahem do svého kláštera v Nancy v ulici de la Revinelle. Zpráva o nálezu se rychle roznesla. Noviny již bezpečně ohlašovaly totožnost a celá záležitost nabývala takových rozměrů, že musela zakročit biskupská konsistoř. Dala nalezené věci zapečetit a požádala řeholnice, aby hledaly v historických dokumentech, zkoumaly důkladně naleziště, aby se tím získaly důkazy, že jde o tělesné pozůstatky Matky Alexie.

Po pětileté usilovné práci dospělo se v bádání tak daleko, že bylo již možno dojít k závěru. 31. května 1956 nařídil Msgre Lallier, aby se sestavila komise pro tento účel. Když komise prostudovala spisy, které jí byly předloženy, sestavila zprávu, k níž připojila příslušné doklady. A na tuto zprávu odpověděla 19. února 1960 Kongregace ritů, že po důkladném prozkoumání předložených dokumentů máme již morální jistotu, že nalezené pozůstatky odpovídají tělesným pozůstatkům Matky Alexie Le Clerc.

Když se toto prohlášení uveřejnilo, obrátila se znovu pozornost veřejnosti k této záležitosti. Krajský tisk začal o ní opět psát. Proto se usoudilo, že bude prospěšné seznámit veřejnost se všemi důkazy, aby se po dřívějších neúspěších v hledání dokázala solidnost nynějšího rozřešení.

Co víme o smrti a hrobu Alexie Le Clerc:

Alexie Le Clerc zemřela v Nancy 9. 1. 1622. Bližší zprávy o její smrti najdeme v dopise, který dne 29. 1. 1622 napsala druhá představená kláštera v Nancy Matka Anqélique Milly představené kláštera ve Verdun. Z dopisu vyjímáme jen nejdůležitější zprávu, týkající se naší záležitosti:

„Pitvali ji, avšak nenašli příčinu smrti. Proti domněnkám lékařů, kteří mysleli, že najdou v ní všecko zkažené, byly všecky orgány zdravé. Měla jen  n a r u š e n é  plíce. 14 dní před smrtí cítila tak prudké bolesti v levém boku, že si musela stále přikládat studené obklady.“

Matka Anqélique napsala později životopis Alexie Le Clerc, který byl vydán roku 1666 v Nancy u Kludia a Antonína les Charlot. Tam čteme na stránce 193: „Její tělo vložili do olověné rakve a na přání jmenovaného biskupa uložili ji pod oltářem v chóru sester, nikoli na klášterním hřbitově, ač si Matka přála, aby ji tam pochovali.“

Z těchto dvou zpráv je bezpečně zjištěno, že na Alexii byla provedena pitva, jak se ukázalo zvláště na hrudním koši, a dále, že její tělo nebylo pohřbeno na komunitním hřbitově, nýbrž uloženo v olověné rakvi pod oltářem v chóru řeholnic, tedy před mříží klausury, na místě přístupném veřejnosti.

v témže životopise čteme ještě na straně 388, že kolem roku 1626 se konaly nějaké opravné práce v chóru řeholnic, a proto byla rakev přemístěna: „Když se Matka Alexie vracela ze Sv. Mikuláše roku 1620, kde zanechala místo sebe Matku Claude Chauvenel jako představenou, nemohla se tato dobrá dcera utišit, když viděla Matku Alexii odcházet. Ta jí řekla s úsměvem: Neplačte, přijdete do Nancy a doprovodíte mé tělo s bílou rozžatou svící a se zpěvem Laudate Dominum de caelis. Tato řeholnice nebyla vůbec v Nancy při smrti a pohřbu matky Alexie, ale přišla tam až za 6 let, v době, kdy se musel zvednout chór řeholnic a tělo Matky Alexie přenést na jiné místo. Řeholnice je doprovázely s hořícími svícemi a zpívaly Laudate… Nikdy neslyšely, co říkala Matka Alexie ve Sv. Mikuláši. Když se Matka Chauvenel vrátila do Sv. Mikuláše, uvědomila si s údivem, že se splnilo, co jí Matka Alexie říkala před 6 lety. Velmi potěšena vyprávěla vše spolusestrám.“

Tyto texty jsou jediné doklady, jež máme o smrti a hrobu Matky Alexie. Z pozdějších dokladů víme, že hrob byl předmětem úcty řeholnic a že k němu často přicházely i osoby neznámé.

Ve své knize „Dějiny Starého a Nového města Nancy“ podává krátce před revolucí abbé Jean Jacques Linnois popis klášterního kostela. Napsal je 1788, ale vydal je až 1811. Tento autor – jak se zdá – nevstoupil do klausury, nepopisuje chór řeholnic, ale podává na straně 488 nápis na hrobě Matky Alexie, aniž by přesně označil toto místo: „Zde odpočívá tělo dobré Matky Alexie Le Clerc, zakladatelky a první řeholnice kongregace de Notre Dame, první představené kláštera v Nancy a současně prvně zřízeného kláštera jmenované kongregace. Zesnula v Pánu jako první z celého řádu v neděli 9. 1. 1622 v klášteře v Nancy ve stáří 46 let, v 7. roce po uznání jejího řádu Svatou stolicí apoštolskou.“

Řeholnice opustily klášter roku 1792 mezi 29. zářím a 3. říjnem. Dvakrát, a to 21. 7. 1790 a 15. 9. 1792 se tu prováděl soupis inventáře kláštera. V těchto dvou dokumentech nenajde se vůbec zmínka o hrobu Matky Alexie.

Klášter ostatně nebyl hned zcizen; byl nejprve dán do správy občanu Janu Baptistovi Jobardovi, švagrovi Matky prokurátorky. Potom byl v klášteře umístěn seminář diecéze La Meurthe, který zde zůstal až do konce roku 1793. Když byl seminář zavřen, pověřili správcovstvím kláštera ekonoma pana Géhina. V letech 1792-1793 došlo v různých kostelích v Nancy k exhumacím nebo k odcizení všeho olověného v hrobkách. Zachovaly se nám protokoly o tomto řádění. Žádný se však netýká kláštera kongregace. Avšak roku IV. (tj. 1793, ve 4. roku revoluce) byl nakreslen plán klášterních budov, neboť se navrhovalo jejich předání policii. A s tímto plánem se nám zachovala velmi přesná situace všech míst.

O velikonocích 1795 najali si kapli dva občané Génot a Fischer a byly v ní opět bohoslužby. Zdá se však, že bohoslužby brzy definitivně skončily.

Za nějaký čas byl 21. 7. 1796 klášter konečně prodán, aniž by byla kaple zrušena. Všechno bylo předáno Josefu Gaspardu Noelovi ze Chateau-Salins.

Během 19. století byly budovy několikrát prodány, o čemž se nám zachovaly záznamy v archivech dvou notářských kanceláří v Nancy. Majetek byl rozparcelován na několik dílů. Klenbu kaple normálně přestropili, a tím dosáhli dvou poschodí bytů. Okna na zahradu v chóru řeholnic zazdili. Dnes bychom se v tom již nevyznali, kdybychom neměli přesný topografický plán z roku IV. Ale s tímto dokumentem najdeme kapli snadno. Existuje ještě její zdivo, ale je z ní nyní garáž. Můžeme bez omylu situovat chór řeholnic.

Po vypuzení řeholnic udržoval se v Nancy stále ještě všeobecný názor, že hrob Matky Alexie zůstal neporušen a nalézá se v klášteře i přes opakované prodeje.

Velmi zajímavé výpovědi o tomto předmětu podalo několik svědků, když se za souhlasu biskupa ze Saint-Dié připravoval kanonizační proces k beatifikaci. Posudky byly uveřejněny roku 1898 (Positio super introductione causae – Zpráva o zavedení procesu) a roku 1899 (Positio super noncultu – Zpráva o nekultu, tj. o úctě proti církevním zákonům). Všichni tito svědci se odvolávají na rodinu Caye a jejich svědectví lze shrnout do svědectví slečny Gridel:

„Stýkala jsem se s panem a slečnou Caye asi 25 let. Jejich rodiče vlastnili část klášterních budov v Nancy. Mluvili často o Matce Alexii. Věděli o ní od své matky, která je vodívala na hrob Matky Alexie…… Vím, že tělesné pozůstatky byly pohřbeny ve sklepení, jež se nalézá v domě č. 9 v ulici Konstituce. Před revolucí se tato ulice jmenovala ulice Kongregace. Slečna Caye mi vyprávěla o místě, kde je Matka Alexie pochována. Říkala, že to místo je ve sklepích druhého bloku činžovních domů. Tento blok se nalézal na prvním dvoře a dvůr existuje ještě dnes. A táž slečna mi říkala, že v tomto sklepení je několik hrobů – 5 nebo 3 – již si přesně nepamatuji číslo, ale co vím jistě je, že hrob Matky Alexie je uprostřed.“

Informace rodiny Cayeovy mají zcela zvláštní důležitost. Josef Caye a jeho zeť Mougeot koupili klášter roku 1839, každý napolovic. Matka Josefa Cayea, Kateřina Cordier, narozená roku 1764, byla žákyní sester před revolucí a vykonala si tam první svaté přijímání. Její nejstarší syn Josef, vlastník kláštera od roku 1839, a její dcera Anna-Charlotte, která se narodila roku 1794 a zemřela 1871, měli dobrou příležitost dozvědět se, co se událo v klášteře. O nich vydávají svědecké výpovědi svědci v informativním procesu biskupa ze Saint-Dié. Vždyť oni věděli bezpečně, že tělo Matky Alexie je v bývalém klášteře a označili i místo.

Nález z roku 1950

Místo nálezu z roku 1950 se dá identifikovat s absolutní jistotou podle topografického plánu, vypracovaného roku IV. Jde o klenutou místnost pod chórem řeholnic. V květnu 1951 jsem dostal, abych prozkoumal důkladně tento prostor a dokončil započaté vykopávky. Prozkoumáním označených míst se potvrdilo toto:

Nebylo-li sklepení přímým pohřebištěm, pak se zdá, že se ho užívalo jako kostnice, alespoň pro jisté příznivce, jejichž tělesné pozůstatky se měly uchránit před pomícháním v zemi hřbitova.

Olověná rakev i srdce, jež obsahovala, byly zkoumány velmi důkladně panem Albertem France-Lanordem, specialistou vykopávek hrobů pozdního středověku a znalce starých kovů. Neurčil sice přesně dobu, ale všem se zdálo, že rakev může pocházet ze středověku až i z 19. století. On však navrhuje 16. až 18. století. Uvnitř rakve našel pan France –Lanord bronzové špendlíky, zbytky růžence a tkanin, které jsou zcela shodné se vzorky starých tkanin, jež vlastní řeholnice de Notre Dame a o nichž tvrdí, že pocházejí z oděvu Matky Alexie.

Profesor anatomie na lékařské fakultě v Nancy doktor Beau prostudoval s největší pečlivostí kostru. Závěr tohoto zkoumání je, že jde s největší pravděpodobností o kostru ženy dospělého věku, výška individua může být kolem 1,62 m. Tato žena vedla dlouhou dobu zvláštní životosprávu, pravděpodobně byla vegetariánka. Krátce po skonání byla mrtvola pitvána neobyčejně zručným chirurgem: lebeční kryt oddělen, hrudník uprostřed otevřen. Pitva byla provedena podle starých pitevních pravidel.

Dá se kostra, nalezená roku 1950, připsat Matce Alexii Le Clerc?

Místo nalezení, povaha rakve, pohlaví a věk individua, pitva provedená po smrti, se dokonale hodí na Matku Alexii Le Clerc. Je tedy možné soudit na totožnost? Nedalo by se to, kdyby se nerozluštily některé záhady, jež se zde vyskytly.

První z nich je, že podle životopisu vydaného roku 1666, rakev Matky Alexie měla být již roku 1626 odnesena z prvního místa pod chórem řeholnic. Citovali jsme text, jenž praví, že bylo nutné: „…..vyzdvihnout tělesné pozůstatky Matky Alexie a odnést je na jiné místo, aby se mohl zvednout chór řeholnic.“ Po špatně vedeném, a proto bezvýsledném hledání a kopání usoudili z toho v minulém století, že tělo Matky Alexie bylo již od roku 1626 přemístěno. Ale zdá se, že uvedený text vyjadřuje z ohledu na opravy pouze provizorní přemístění. Kdyby tomu bylo jinak, autor by byl jistě připojil: „ … aby se odneslo tam, kde ji nyní“, nebo nějakou podobnou větu. Zvýšit chór bylo nutné pro zbudování nebo přebudování klenutí sklepení, a proto se musela po dobu prací přemístit i rakev.

Závažnější je obtíž s poznámkou v dopise představené řeholnic v Molsheim z roku 1850, kde se tvrdí, že tělo Matky Alexie bylo za Revoluce vhozeno do společného hrobu. Když se Msgre Ceverot, biskup z Saint-Dié, dotázal představené v Molsheimu, napsala mu:

„Jako odpověď na pozdrav Vaší Exelence je mi ctí, že Vám mohu předat několik podrobností, jež víme od jedné starší Matky o tělesných pozůstatcích ctihodné Matky Alexie. Tato řeholnice, jménem Marie-Gonzague Lejeune, profeska klášter v Nancy, vyprávěla nám mnohokrát, jak velkou lítost měla ona i spolusestry, že nemohly před vypověděním z kláštera uložit na místo bezpečné tělesné pozůstatky naší v Pánu zesnulé Matky, které, jak říkávala, byly vhozeny s těly popravených nebo s jinými mrtvolami, vytaženými z hrobů, do společného hrobu, jenž byl vykopán v polích. Lituji nevýslovně, Monsignore, že Vám nemohu sdělit nic autentičtějšího a přesnějšího o předmětu, který nás tolik zajímá. Co snad potvrdí pravděpodobnost této výpovědi je, že Matka Gonzague, která měla hlubokou úctu k zesnulé Matce a zůstala v Nancy až do roku 1913, neměla vůbec naději, že by se kdy našla tak vzácná relikvie.“

Vidíme, že záhada je opravdu důležitá.  Alespoň třeba podrobit kritice svědectví s tak závažnými důsledky. Kdo byla Matka Gonzague Lejeune? Roku 1790 ve stáří 37 let byla již 12 let řeholnicí v Nancy. Znala tedy dobře klášter. V Revoluci se ztrácí její stopa a objeví se zase roku 1816, kdy žádala o přijetí do komunity, jež se utvořila v Dieuze. Byla přijata následujícího roku, kdy došlo pro ni povolení. Zemřela v Dieuze 18. března 1833 ve věku 79 let. Když přišla Matka Gonzague do Dieuze, uplynulo již 25 let od doby, kdy byla vypuzena z kláštera v Nancy. A představená v Molsheim podávala Msgre. Ceveretovi vzpomínky Matky Lejeune až za 17 let po její smrti. Tato čísla nás zavazují k opatrnosti, až budeme podávat další informace, jež jsme získali.

Řekla Matka Lejeune, že „tělo Matky Alexie  b y l o  v h o z e n o  do společného hrobu…“ nebo že „tělo Matky Alexie  m ě l o  b ý t  v h o z e n o  do společného hrobu?“ Odstín je důležitý! Časem jej mohla vyslovit ta, jež opakovala slova Matky Lejeune. I kdyby svědectví Matky Lejeune bylo formální, bylo by stejně předmětem opatrnosti. Kronika kláštera Dieuz-Molsheim, kde Matka Lejeune žila 16 let, nám sděluje, že „…byla velmi horlivá ve vyučování, měla velkou úctu k Panně Marii, lásku k chudobě … , ale nepoznávala rozsah svých schopností, takže si nárokovala místo představené a obnovitelky … To nebyla pyšná sestra, ale neměla úsudek.“ Jakou hodnotu má svědectví osoby, která nemá úsudek, proti jednotnému mínění všech svědků z doby informativního procesu v 19. století?

Svědectví Matky Lejeune se tím vyřadilo. Ale ještě by tu byly obtížné záhady z hlediska rozumového uvažování. Myslelo se, že nalezené pozůstatky by mohly být pozůstatky některé z prvních dobroditelek řádu, např. paní de Gourney, matky biskupa z Toul, která zemřela roku 1633. Ale nikde se nepraví, že byla pochována pod chórem řeholnic, v olověné rakvi, po pitvě. A pak – této osobě bylo 77 let, což je neslučitelné se závěry profesora Beaua, který uznal, že kostra náleží dospělé osobě a ne osobě stařecké.

Že v rakvi bylo nalezeno olověné srdce, je také sice nezvyklé, ale dá se to vysvětlit bez obtíží. Po prozkoumání rakve se jasně ukázalo, že srdce bylo vhozeno do rakve otvorem, který byl vyražen v její vrchní části. Vždyť víme, že řeholnice uchovávaly v kostele srdce Antonína de Lenoncourt, primasa lotrinského, velkého dobrodince řeholního domu, jejž pomáhal budovat. A můžeme oprávněně tvrdit toto: když sestry chtěly v Revoluci schovat srdce, vložily je do rakve své zakladatelky, kterou rovněž schovaly, aby zabránily zneuctění.

Když se odstranily všecky uvedené záhady, nebylo již překážek, aby se pozůstatky, nalezené roku 1950, neprohlásily za totožné s tělesnými pozůstatky Matky Alexie Le Clerc.

Chceme-li ozřejmit, co se událo od smrti blahoslavené roku 1622 až do nalezení jejích tělesných pozůstatků roku 1950, můžeme načrtnout, a to bez velkého rizika omylu, toto schéma:

Roku 1622 Bylo tělo Matky Alexie vloženo po pitvě do olověné rakve a uloženo pod chórem řeholnic. Kromě krátkého přemístění roku 1626 v důsledku nějakých oprav, zůstala rakev v této hrobce až do Revoluce. Přístupná osobám, které sem přicházely na rekolekci (duchovní obnovu), nebyla rakev v zemi, nýbrž byla umístěna na podstavci, jak je tomu s rakvemi vévodů lotrinských v hrobce v kapli vévodské. Za Revoluce, snad po odchodu řeholnic, vpuzených z kláštera na konci roku 1792, a v každém případě za účasti a vědomí několika lidí, vždyť byla obava z násilných činů, přenesly zbožné ruce rakev do kouta krypty, udělaly otvor ve víku, aby mohly vpustit dovnitř srdce primasa Antonína de Lenoncourt, a zahrabaly vše 50 cm pod zemí. Byla snad krypta lidem neznámá? Či byla přehlédnuta jako něco příliš chudého?  Jisté je, že ničitelé hrobek tam nevstoupili! Později byly klášter i kostel prodány po částech, aniž byla rakev zneuctěna. Vykopávky v letech 1849 a 1904 byly mylně naplánovány, a proto neměly úspěch. Teprve úpravou půdy ve sklepení místnosti se vzácné pozůstatky dostaly na světlo…. Všimněme si, jak Pán Bůh používá často lidi, věci i události světského ražení, aby posloužili svaté věci.

Tak lze jedině logicky vysvětlit ona fakta a zkonfrontovat je s archivními dokumenty nebo se zápisy kanonického procesu. Všecky argumenty dokonale splývají a nabývají hodnoty svědeckých důkazů. Místo, kostra, povaha rakve i způsob, jak byla rakev zahrabána, ukazují na Matku Alexii Le Clerc.

Jacques Choux