Historie

Znak07_k

Historie řádu

Když se v Alexiině duši začala rodit touha po řeholním životě, svěřila se Otci Fourierovi, svému zpovědníku. Ten ji doporučil klášter sv. Kláry v Pont-a-Moussone. V době počínajících reforem byl jediným klášterem v okolí, který již přijal obnovu. Z počátku měla dojem, že je to její povolání, ale rodičům se zdál život klarisek příliš přísný a rázně se postavili na odpor. Alexie píše: „Kdykoliv jsem se modlila k Bohu, vždy mi přišlo na mysl, že musím založit nový klášter pro řeholnice, ve kterém by se vykonalo tolik dobra, kolik je možné vykonat lidskými silami.“ Tuto svou touhu svěřila Petru Fourierovi, ale on ji odrazoval tvrzením, že nenajde družky k tomuto podniku. Do dvou měsíců se však k ní přidaly tři dívky. Všechny si vykonaly generální svatou zpověď. Nadále žily u svých rodičů a cvičily se ve ctnostech. Při půlnoční mši svaté roku 1597 se společně zasvětily Bohu a Panně Marii. Přišly oblečené ve stejném černém šatě s bílým závojem, jaké tehdy nosily venkovské dívky, když chtěly přistoupit k svatému přijímání. Tato noc se slaví v kongregaci jako den jejího založení. Od Petra Fouriera pak dostaly dívky krátké pokyny pro společný život.

Okolí bralo chování dívek odmítavě a ze všech stran se hrnuly pomluvy a výsměch. Pan Le Clerc, aby jim zabránil, poslal Alexii do upadajícího klášter v Ormes k milosrdným sestrám sv. Alžběty. Fourier nebránil a spíše povzbuzoval Alexii k poslušnosti vůči rodičům. Byla to tvrdá zkouška pro sotva vzniklé společenství. Modlitby, kající skutky družiny i snažné prosby Alexie nakonec pomohly. Vážené šlechtičny paní d´Apremont a paní de Fresnel z opatství v Poussey se dověděly o obtížích Alexie a navrhly P. Fourierovi a panu Le Clerc, že vezmou družinu pod ochranu, aby mohly vést společný život. Tak se mohla Alexie vrátit.

V předvečer svátku Božího Těla roku 1598 přišla tato skupinka dívek do Poussey. Rozdaly všechny zásoby, aby se co nejvíce podobaly chudému Spasiteli a pod vedením svého duchovního otce začaly osmidenní duchovní cvičení. Dostaly na každý den jednu otázku k rozjímání, aby každá udělala svobodné rozhodnutí, k čemu cítí povolání:

1.  Chceš se provdat?

2.  Chceš zůstat jako svobodná u svých rodičů?

3.  Chceš se uchýlit do samoty?

4.  Chceš tam žít sama?

5.  Nebo chceš žít společně s jinými?

6.  Má to být jako v klášteře?

7.  V některém ze schválených řád?

8.  Nebo v nové kongregaci?

O těchto bodech rozjímaly v kostele a téměř celý den se nestýkaly s nikým a nemluvily mezi sebou. Jejich denní strava byla jen chléb a voda. Větší část dne a noci probděly na modlitbách a zbytek noci trávily na holé zemi. Tyto heroické oběti vytvořily základ pro velké dílo Boží Prozřetelnosti. Odpověď na všechny otázky poslaly Otci Fourierovi. Všechny se shodly na jediném rozhodnutí: „Chceme bydlet společně, mít společnou řeholi v přísném umrtvování a v práci ke cti Boží podle svých sil pro vlastní zdokonalení a pro blaho bližních.“

Teď už byl i Petr Fourier přesvědčen, že je to vůle Boží, aby vznikla nová kongregace.  Již je nezrazoval, nýbrž povzbuzoval k vytrvalosti. Doporučil jim jako činnost výchovu a vyučování mladých dívek, bohatých i chudých, a to bezplatně.

Začátkem července 1598 byla v Poussey otevřena první škola…

Horlivou činnost ve škole střídala práce na vlastním zdokonalení, ruční práce, modlitba. Petr Fourier jim vštěpoval správné metody pro výchovu a vyučování. Sestry vedly přísný  život: kající skutky, půst o chlebě a vodě, …

Dalším působištěm byl Mattaincourt, kde založily další školu.

Ještě jednou přišlo nebezpečí pro společný život sester i pro novou kongregaci. Otcové jezuité navrhovali Fourierovi, aby poslal své svěřenkyně ke klariskám ve Verdunu, protože takový život bez klauzury, bez slibů a bez oficiálního schválení považovali za neudržitelný. Petr Fourier tehdy dal sestrám čas na rozmyšlenou, avšak odpověď byla jednoznačná: „Vytrváme!“

Další působiště sester byla škola v Saint Mihiel, roku 1603 v Nancy a kolem roku 1610 byl založen klášter v Pont-a-Moussone, pak přišel na řeadu Verdun a Chalons…

Sestry stále ještě neměly schválení z Říma, aby se mohly stát řeholnicemi a učitelkami. Horlivá sestra Isabela v Chalons chtěla co nejdříve proměnit tamní dům ve skutečný klášter a na základě listiny z roku 1603 od lotrinského kardinála, požádala tamního biskupa roku 1613 o povolení žít jako pravé řeholnice. Problém byl v tom, že by se sestry musely podřídit již schválené řeholi sv. Benedikta. Když se o celé záležitosti dověděl Petr Fourier svolal roku 1614 všechny představené do Nancy ke společné poradě. Všechny se usnesly přijmout řeholi sv. Benedikta a stát se okamžitě řeholnicemi. Jen Alexie byla proti. Po bezmála dvacetileté námaze a utrpení by tento krok znamenal zánik družiny Notre Dame. Pán to však nedopustil. Po opětovných setkáních se sestry usnesly, že vytrvají a prosily svého duchovního otce, aby jim vymohl schválení v Římě. Alexie odjela do Paříže na dva měsíce k vodilkám, aby se ještě s jednou sestrou naučila způsobu života a modlitbám řeholnic. Fourier zatím pracoval na stanovách družiny. 6. října 1616 podepsal schvalovací bulu papež Pavel V.  Koncem roku 1617 dokončil otec Fourier v Nancy přepracování stanov, a předložil je toulskému biskupovi ke schválení. Po pečlivém zkoumání byla udělena autentická aprobace.

Obláčka prvních sester družiny se konala 21. listopadu 1617 v Nancy. Při slavné mši sva., sloužené lotrinským primasem, přistoupilo třináct postulantek k oltáři s prosbou, aby mohly začít noviciát. Matka Alexie byla první, která obdržela řeholní roucho a přijala jméno Terezie od Ježíše. Slavnost sv. slibů byla určena na 2. prosince 1618. Biskup určil Petra Fouriera, aby přijal sliby svých duchovních dcer. Primas uvedl sestry do klauzury a zavřel za nimi bránu. Po slibech bylo nutné zvolit první představenou. Jednohlasně byla zvolena Alexie, která přes protesty nakonec z poslušnosti přijala břemeno úřadu. Kongregace začala vzkvétat. Matka Alexie však vnitřním utrpením draze platila požehnání družiny.

Alexie měla v mládí sen, ve kterém jasně viděla budoucnost svého povolání. Sama vypráví: „Byla to kolébka pro malé děti. Uprostřed byla zasazené ovesné stéblo s klasem. Vedle kolébky bylo velké železné kladivo, které samočinně bušilo do stébla podle toho, jak se kolébka nakláněla. Poznala jsem, že řád, ve kterém jednou budu, zakusí mnoho pronásledování, ale nebude zničený.

Předpověď se splnila. Po smrti Alexie vyhnaly revoluční bouře sestry z Francie. Sám Fourier zemřel v exilu. Pronásledování však mělo za následek rozšíření kongregace do dalších zemí. V revolučních bouřích v letech 1789-1794 byl řád Kanovniček sv. Augustina z kongregace Notre Dame vypuzen. Sestry přišly do jiných zemí – Kanady, Anglie, Belgie, Holandska a Maďarska. Kláštery v Německu a Rakousko-Uhersku padly později za oběť sekularizace.

Vznikaly nové kongregace stavějící na odkazu Petra Fouriera a Alexie Le Clerc. Do Bavorska přišly sestry roku 1734, ale v roce 1809 byl ve Stadtamhofu u Regensburgu klášter zrušen. Proto dómský farář Michael Wittmann (1760-1833) založil roku 1833 spolu s Karolinou Gerhardinger, někdejší žákyní těchto sester, novou kongregace Chudých školských sester. Do Čech kongregaci uvedl P. Gabriel Schneider.