P. Gabriel Schneider

hist_gschneider

20.3.1812 Narození p.Gabriela

15.2.1867 Úmrtí p.Gabriela

25.7.1837 Vysvěcen na kněze

P. Gabriel Schneider – zakladatel české větve Kongregace de Notre Dame

Do naší vlasti uvedl družinu Naší Paní zdánlivě nepatrný kaplan zapadlé šumavské vesničky Hyršova  P. Gabriel Schneider.

Narodil se 30. března 1812 jako čtvrtý ze šesti dětí Matouše a Roziny Schneidrových v Kremži. Je to městečko v jižních Čechách v českobudějovické diecézi. Rodiče vedli obchod se smíšeným zbožím a otec navíc měl hodinářskou dílnu.

Základy jeho příští ušlechtilé povahy položila jeho zbožná a dobrá matka. Roku 1818 začal navštěvovat triviální školu, kam docházel do svého jedenáctého roku. Hmotné i časové poměry nutily rodiče, aby dali Gabriela na řemeslo, i když jeho učitelé, kteří znali jeho duševní vlohy a dobré povahové vlastnosti, předvídali, že by velmi dobře studoval. Také chlapec sám by rád na studie šel. Ale měl se učit hodinářem u svého strýce Šimona Schneidra v Netolicích.

Prozřetelnost Boží však rozhodla jinak. Dva bohoslovci z Orfolderhaidu (Jablonce) se na svých cestách domů na prázdniny a svátky často zastavovali u Schneidrů. Poznali nadaného chlapce a poradili otci, aby ho dal na „handl“ do jejich rodiště kvůli němčině, bez jejíž znalosti by nemohl studovat.

Jedenáctiletý Gabriel se tak dostal k tamnímu mlynáři Obermüllerovi. Po roce se vrátil domů a měl jít ke strýci do Netolic. Ten však sám uznal, že hoch je na řemeslo tělesně slabý. Proto radil, aby to přece jen zkusili se studiemi. Snad Bůh pomůže, doufal otec a následujícího roku 1825 dal hocha zapsat do 1. latinské třídy v Českých Budějovicích.

V té době jediným gymnáziem v Českých Budějovicích bylo německé gymnázium založené obcí roku 1762. Mělo šest tříd a vyučovali tam piaristé.

Přijímací zkoušku udělal Gabriel na výbornou a bez obtíží. Studoval s neúnavnou pílí tak, že ke konci roku přinesl domů krásné vysvědčení. Jeho výborný prospěch a ustavičné prosby, aby se směl stát knězem, pohnuly konečně otce, že svolil k dalším studiím.

Po ukončení nižších latinských škol přešel na lyceum a filozofii v roce 1832. Tam byl vždy mezi prvními a zvláště po stránce mravní žil bezúhonně. Vždyť také celou svou bytostí toužil po kněžství! Zasvětit se Bohu a sloužit Mu – to byl jeho životní cíl.

Jeho hmotné postavení ztížila smrt otce, který zemřel 13. 7. 1833. Dosáhne Gabriel splnění své touhy? Hned při této první zkoušce na cestě za svým cílem se v jeho duši ozvala velká důvěra v pomoc Prozřetelnosti. Důvěřoval, že ho Bůh neopustí. a tento postoj trvalé důvěry v Prozřetelnost Boží ho neopouštěl po celý jeho další život, při všech životních zkouškách.

Po ukončení filozofických studií vstoupil do biskupského semináře. Pro nedostatek místa musel první rok bydlet v soukromém bytě, ale v následujících letech bydlel již v semináři.

V té době přišel z Vídně do Českých Budějovic mladý doktor teologie Vojtěch Mokrý , který se stal duchovním vůdcem i otcem našeho zakladatele, a který hrál v jeho životě velkou roli. Bez něho a jeho vedení by nemohl uskutečnit to, k čemu se cítil povolán od Boha. Tento dobrý učitel a přítel mu vždy dobře radil a pomáhal při zakládání Kongregace de Notre Dame.

Konečně se naplnila Gabrielova touha a dne 25. července 1837 byl vysvěcen na kněze. V tomto roce bylo svěceno na kněžství mnoho bohoslovců a pro všechny nebylo dost působišť. i on musel nějakou dobu čekat. Byl pak poslán alespoň na výpomoc do Hosína, později do Ševětína a do Kamenného Újezdu. Roku 1838 se stal kaplanem v Klenčí u Domažlic na bavorských hranicích.

Vroucí modlitbou se připravil na působení ve farnosti a pak s neúnavností sobě vlastní pečoval o duchovní prospěch svěřeného lidu. Nestačila mu ovšem jen kazatelna. Užíval všech vhodných prostředků, aby probudil duše k větší lásce k Bohu a bližnímu.

Po roce byl přeložen do Mrákova, kde zastupoval nemocného faráře. i zde pracoval radostně a horlivě. a práce měl opravdu dost, protože jeho bývalí farníci z Klenčí rádi za ním přicházeli, zpovídali se a radili se s ním o svých záležitostech.

V Mrákově založil spolek pro dívky, jiný pro jinochy a další pro matky. Shromažďoval mladé lidi v kaplance a vyprávěl jim příběhy a příklady a povzbuzoval je, aby udržovali vědomí přítomnosti Boží. Zachovaly se některé z jeho výroků a zachytil je ve své knize Dr. Josef Beran, pozdější arcibiskup pražský a kardinál. (P. Gabriel Schneider; I. Díl, str. 19)

„Nechte vždy jednu židli prázdnou a myslete si, že na ní mezi Vámi sedí Ježíš.“

„Podívejte se na žito. Když má klas prázdný, jak pyšně zvedá hlavu, zato plný skromně se sklání.“

Léta horlivé práce v Mrákově ubíhala. Jedna věc mu však chyběla, a to přítomnost duchovního otce Mokrého. Věděl, co znamená dobrý duchovní vůdce, a proto nedbal obtíží a namáhavé cesty a chodil i v zimní době téměř 3 hodiny pěšky do Bavor do františkánského kláštera v Nových Kostelích. Cesta vedla Hyršovem, kde se seznámil s tamním farářem Kašparem Černým , kterého si později zvolil za svého zpovědníka.

Tím začíná nové důležité údobí v jeho životě. V Hyršově poznal i rodinu Ondřeje Schmidtpetra , který ho vyzval, aby si požádal o přeložení do Hyršova, což také učinil a dne 12. 8. 1842 byl jmenován biskupem Arnoštem Růžičkou kaplanem v této obci. Zde také později založil Kongregaci Školských sester de Notre Dame, pro kterou pak pracoval a dá se říci, že jen pro ni žil až do konce svého života.

i v Hyršově, tak jako na předchozích působištích, nasadil všechny své síly pro spásu duší. Opět založil spolek pro dívky, byl neúnavný v hlásání slova Božího ve zpovědnicích i ve škole. i sem za ním putovávali lidé z Klenčí a Mrákova, aby je duchovně vedl. Byl neustále ve styku s mládeží, zvláště dívčí. „Tak se připravoval na svou činnost k dílu, jež na něm žádala Boží Prozřetelnost.“ (Josef Beran)

Svou kněžskou činnost opustil 7. července 1854, kdy požádal předčasně o odchod na odpočinek ze zdravotních důvodů. Pak se už opravdu staral jen o záležitosti své milované kongregace.

P. Gabriel byl vždy slabého zdraví. Mnohaletá namáhavá činnost a k tomu stálé napětí způsobilo, že koncem roku 1866 onemocněl velmi vážnou srdeční chorobou. Deset týdnů byl nemocen. Nenaříkal, nestěžoval si, byl úplně odevzdán do vůle Boží. Za koho asi prosil v době své vážné nemoci? Za koho obětoval všechno své utrpení? Snad to vytušíme. „Blaho a rozkvět kongregace – za to se modlil, trpěl i umíral.“ (Josef Beran)

Když cítil blížící se nebezpečí smrti, požádal, aby mohl přijmout svátost nemocných. Čím dál tím více ubývalo jeho sil, až 15. února 1867 v noci zcela klidně zemřel. „Odebral se z tohoto světa ke svému Stvořiteli, kterého zaživa tak vroucně miloval, k jehož oslavě své veškeré síly obětoval“, píše v jeho životopisu dr. Josef Beran.

Podle matričního zápisu byla příčinou smrti organická srdeční vada, ale podle přesvědčení všech, kdož ho znali, to bylo přepracování. „Bůh mu popřál života pouze k práci, odpočinutím chtěl mu býti sám“, tak je to vyjádřeno v knížečce „Dílo Prozřetelnosti Boží“.

Byl pochován 18. února 1867 na Vyšehradě a na železném kříži je prostý nápis: „Velebnému Otci – vděčné potomstvo“.

Ordinářský list českobudějovické diecéze z roku 1867 věnoval Otci Gabrielovi mimořádný nekrolog, což se málokterým kněžím stane:

„Gabriel Schneider zemřel 15. února (narozen v Kremži 20. března 1812, vysvěcen 25. 7. 1837, byl jmenován kaplanem v Klenčí 9. června 1838, v roce 1839 kooperátorem v Mrákově, 12. srpna 1842 v Hyršově. Od 20. srpna 1853 biskupským notářem. Stal se 7. července 1854 deficientem). Naposled byl spirituálem v klášteře Školských sester de Notre Dame u sv. Anny v Praze, kterážto kongregace od něho jako kaplana v Hyršově byla do Čech uvedena a tak rozšířena, že nyní vedle Mateřince v Horažďovicích má 15 domů ve všech 4 diecézích Čech a pod jeho vedením a dozorem všude vyvinovala činnost velmi chvályhodnou, neboť si učinil šíření této kongregace životním úkolem a výlučně jí věnoval všechny své duševní i tělesné síly.“

Bůh propůjčil Otci Gabrielovi odvahu a důvěru, – to byly základní rysy jeho povahy. Jeho horlivost nikdy neřekla: „Už je dost.“ Neochabla a neochladla nikdy. Byl vždy plný vděčnosti k Bohu, který také jeho námahám hojně žehnal. Z malé květinky, jejíž semínko Velebný Otec v malé neznámé vesničce zasel, vyrostl mohutný a velký strom. Proto mohl P. Gabriel volat se stařičkým Simeonem: „Nyní propouštíš svého služebníka v pokoji …“ a Pán mu dal odměnu, kterou mu přichystal. a úcta a vděčnost sester jeho družiny je stále živá.

„v paměti věčné bude spravedlivý“, praví žalmista ve 111 žalmu, 6 verši. a v knize Sirachovcově čteme: „Nezahyne nikdy památka jeho, jméno jeho žít bude k poslednímu pokolení.“