Školské sestry de Notre Dame jsou jednou z mnoha ženských kongregací založených v 19. století za účelem výchovy a vzdělávání dívek z nižších sociálních vrstev. Jedná se o samostatnou českou odnož bavorské Kongregace chudých školských sester Naší Paní, kterou založila roku 1833 v řezenské diecézi Karolina (Terezie) Gerhardingerová na základě stanov chórových řeholnic de Notre Dame (též řádu Kanovniček sv. Augustina). Tento řád vznikl na přelomu 16. a 17. století v Lotrinsku přičiněním augustiniánského kněze Petra Fouriera a sestry Alexie Le Clerc, za Velké francouzské revoluce a německé sekularizace byl zrušen, a poté došlo k jeho obnově. Vedle původního řádu vzniklo v průběhu 19. století několik na sobě nezávislých kongregací de Notre Dame, které všechny přejaly Fourierův a Alexiin odkaz a považují tyto dvě osobnosti za své zakladatele.
O uvedení školských sester do Čech se zasloužil Gabriel Schneider, tehdy kaplan v německé pohraniční vesnici Hyršov na Domažlicku, který ve snaze vybudovat ve své farnosti klášterní dívčí školu a penzionát navázal kontakt nejprve se školskými františkánkami ve Štýrském Hradci, a poté vstoupil roku 1849 v jednání s bavorskou kongregací Naší Paní, tehdy již sídlící v Mnichově. Bavorské sestry do Hyršova skutečně přišly, ale celková složitost situace na obou stranách zapříčinila určité neshody, jež vyústily v odtržení hyršovské filiálky od mnichovského mateřince a v založení nového řeholního společenství, k němuž dal povolení budějovický biskup Jan Valerián Jirsík. První sestry, všechny hyršovské rodačky, přijaly 15. srpna 1853 řeholní oděv a dvě z nich, které prožily noviciát v Mnichově, složily řeholní sliby; toto datum je považováno za den vzniku kongregace, která od bavorských sester přejala název i původní Fourierovy stanovy, na jejichž základě byla vypracována vlastní řeholní pravidla. Pater Gabriel Schneider se tak stal prakticky zakladatelem české větve školských sester de Notre Dame, lidově zvaných notredamky.
Notredamky byly po boromejkách druhou kongregací, která začala v Čechách působit, a prvním ženským společenstvím v této zemi zaměřeným na pedagogickou činnost. Díky tomu se velmi rychle rozšířily po celých Čechách, později i po Moravě, Slovensku a USA. Již od začátku byl institut dvounárodnostní a školy vznikaly v českých i německých obcích. Roku 1854 se sídlo kongregace přesunulo z Hyršova do bývalého minoritského kláštera v Horažďovicích, který se na téměř jedno století stal mateřincem kongregace. I přes rychlý početní nárůst členek převyšovala po celý zbytek 19. století poptávka personální možnosti institutu; školské sestry zakládaly obecné, měšťanské a šicí školy, velmi často přijímaly práci v dětských opatrovnách, sirotčincích a méně často i školách založených obcí či šlechtickým velkostatkem, a uplatnily se též jako kvalifikované speciálně-pedagogické síly v několika ústavech hluchoněmých. V roce 1910 odcestovala první skupina notredamek za oceán, aby se ujaly výuky dětí českých krajanů ve státě Nebraska. Po vzniku Československa začaly sestry zakládat školy i na Slovensku. Jejich členská základna stále narůstala a koncem čtyřicátých let dosáhla maxima cca. 1.200 členek v pěti provinciích.
Druhá světová válka znamenala první násilné přerušení pedagogické činnosti kongregace, které nejintenzivněji pocítily německé sestry v pohraničí. Ty pak byly po roce 1945 odsunuté do Bavorska, kde se po náročných začátcích vrátily ke svému původnímu poslání. České sestry po válce znovu otevřely nacisty zrušené školy a pokračovaly ve válkou zpravidla nepřerušené práci ve školkách a dětských domovech, avšak netušily, že bude trvat pouhé tři roky, než nástup nového totalitního režimu definitivně ukončí tuto jejich činnost. V roce 1950 začalo období násilného soustředění řeholnic v pohraničních internačních klášterech a nuceného pracovního nasazení v textilních továrnách. Sestry byly stále pod dozorem a hrozbou perzekuce a nesměly přijímat nový dorost. Později jim bylo umožněno pracovat alespoň v domovech důchodců a ústavech pro mentálně postižené děti, kde „neměly koho zkazit“. Hlavním sídlem kongregace se po zabrání horažďovického mateřince na čtyři desetiletí stal Javorník u Jeseníku.
Po převratu 1989 se české notredamky ve výrazně ztenčeném počtu vrátily z pohraniční izolace zpět do některých původních působišť (Hradec Králové, České Budějovice, Praha – Krč, Horažďovice, Kardašova Řečice). Do kongregace vstoupilo několik mladých sester, které působí ve školách, školkách a volnočasových aktivitách dětí a mládeže a snaží se nově objevovat poslání zasvěcených osob v dnešní době, tolik odlišné od té, v níž kongregace vznikla. Je potřeba se vrátit ke skutečné podstatě zasvěceného života, znovu začít od Krista a jeho evangelia. Pouze osobní svědectví radostné a hluboké víry a společenství sester, které není uzavřené do sebe, ale ochotně se dává k dispozici pro službu potřebným, může být dnes srozumitelné a přitažlivé. Jak říká papež František, kde jsou řeholníci, tam je radost. Takový zasvěcený život pak má potenciál probudit svět. (srov. Papež František, Apoštolský list všem zasvěceným, 28. 11. 2014, II. 2.)