Gabriel Schneider

Po roce stráveném na výměnném pobytu u mlynáře Obermüllera v Ogfolderhaidu (Jablonci) u Horní Plané, kde se naučil německy, nastoupil ve školním roce 1825/1826 na německé piaristické gymnázium do Českých Budějovic. Po nižších studiích na latinské škole a lyceu přešel v roce 1832 na dvouletá filozofická studia. Dochované výkazy a vysvědčení dokládají výborný prospěch na všech stupních školy a pilnou docházku na přednášky. Gabrielův přítel z dob studií Karel Krbeček jej charakterizoval takto: „Milý, tichý, ale přísný, plný zbožnosti a vroucnosti.“ Gabrielova finanční situace během studií byla obtížná a po otcově smrti roku 1833 se ještě zhoršila, přesto si však podal žádost o přijetí do diecézního kněžského semináře. Zde mohl studovat jen díky přiznanému stipendiu z náboženského fondu a za nemalé podpory ovdovělé matky. Značnou položku v jeho rozpočtu totiž představovaly lékařské výlohy, neboť chatrné zdraví a často přicházející choroby provázely Gabriela nerozlučně celým životem. Jako bohoslovec se seznámil se svým budoucím duchovním rádcem, přítelem a pomocníkem dr. Vojtěchem Mokrým, s nímž později při zakládání kongregace školských sester konzultoval každý svůj krok. 25. července 1837 byl v seminárním kostele sv. Anny vysvěcen na kněze a zapsán jako Čech (Bohemus) pro diecézi českobudějovickou. Pro velký počet novosvěcenců v těchto letech nedostal hned místo a stal se na několik měsíců tzv. „létacím kooperátorem“, čili výpomocným duchovním tam, kde bylo zrovna třeba. Krátce pobyl v Hosíně, Ševětíně a Kamenném Újezdu, až ho biskupský ordinariát dne 9. června 1838 poslal jako kaplana na Chodsko do Klenčí pod Čerchovem. Jeho jméno nacházíme v románech Jindřicha Šimona Baara (Lůsy, Paní komisarka, Osmačtyřicátníci aj.), kde je líčen jako fanatický a přehnaně zbožný mladý nadšenec. Objektivně vzato patřil Gabriel Schneider svým pojetím zbožnosti a morálky skutečně ke konzervativnějšímu křídlu tehdejšího kléru, a navíc bral své pastorační poslání velmi vážně, což se vymykalo běžnému standardu. Schneiderova horlivost byla pozitivně vnímána nemalou částí jeho venkovských farníků, neboť záhy se stal vyhledávaným zpovědníkem, zároveň však narážela na odpor a výsměch liberálněji smýšlejících, zejména pak jeho spolubratří v úřadě, kteří svoji kněžskou službu vnímali poněkud odlišně. Každopádně byl pater Gabriel natolik silnou osobností a diskuse a spory, jež se v domažlickém vikariátu ohledně jeho osoby vedly, natolik významné, že zůstal ještě několik desítek let ve vzpomínkách chodského lidu jako světec u jedněch a jako „svatý fanatik“ u druhých. Tak to alespoň vyplývá z Baarova osobního svědectví.

Následujícího roku přešel Schneider do nedalekého Mrákova, kde založil spolky pro dívky, pro chlapce a pro matky. Největší pozornost věnoval děvčatům vyšlým z obecné školy, která se snažil vést k spořádanému životu. Během svého působení na Chodsku poznal neutěšený stav místních obecných škol: např. v Klenčí mělo ve dvou malých třídách sedět 160 dětí a vyučování bylo možné jen proto, že se všichni zapsaní nedostavovali. Byl si vědom významu dětství pro formování lidské osobnosti a rozhodl se křesťanské výchově věnovat všechny své síly. Dvanáctého srpna 1842 přesídlil jako kaplan do německé vesnice Hyršov (Hirschau) na Domažlicku, která se stala místem vzniku Kongregace Chudých školských sester de Notre Dame. V té době byl už Schneider oblíbeným a vyhledávaným knězem v širokém okolí, přicházeli za ním lidé asi z třiceti vesnic.  Založil zde spolek dívek a panen a velmi se jim věnoval, neboť se mu v mysli začínal rodit plán. V hyršovské škole byly poměry ještě horší než v Klenčí: v jediné třídě se tísnilo 130 dětí, chlapců i děvčat, takže řádná výuka byla nemožná. Pater Gabriel se rozhodl založit zde dívčí vychovávací ústav pod vedením řeholnic. Sám byl bez prostředků, ale získal pro svůj plán jak místního dobrodince Michaela Schmidtpetera a jeho dvě sestry, kteří slíbili finanční podporu, tak i několik dívek, jež byly ochotny v budoucnu do družiny vstoupit a dát jí své věno. Po schválení těchto záměrů svým zpovědníkem a přítelem Vojtěchem Mokrým se obrátil na školské sestry sv. Františka do Štýrského Hradce. Zprvu slibně se vyvíjející jednání o vyškolení hyršovských kandidátek ve Štýrsku a jejich návratu v doprovodu dvou řeholních učitelek, které by zpočátku vypomohly v nové škole, ztroskotalo v roce 1848 v důsledku revolučních událostí a také poněkud odlišných názorů na formaci kandidátek, kterou si P. Gabriel představoval trochu jinak než generální představená Františka Lampelová. Prvního října 1848 přesto otevřel Schneider v Hyršově dívčí školu, kde kromě něho provizorně vyučovaly tři dívky, jež se předtím krátce vzdělávaly ve Štýrském Hradci, a dvě další místní děvčata.

V červenci 1849 navázal kontakt s generální představenou chudých školských sester v Mnichově Terezií Gerhardingerovou, která mu zpočátku přislíbila poslat několik sester, budou-li k dispozici potřebná úřední povolení. Záležitost však oboustranně narážela na značné potíže, neboť P. Gabrielovi v Hyršově chyběly především finance na alespoň nejnutnější zabezpečení chodu školy a řeholní komunity. Kromě toho se mezi lidmi proti němu zvedala vlna nevole, že dělá věci, na které nestačí. Bavorská kongregace se zase potýkala s nedostatkem pracovních sil vzhledem k obrovskému množství žádostí o obsazení nových míst a s problémy ohledně schvalování stanov nového společenství, které mělo právě v této době dočasně zakázáno přijímat nový dorost. Za této situace Matka Terezie s vysláním sester do Hyršova dva roky váhala, a poté 30. 11. 1851 tam poslala tři řeholnice, jež zřejmě nepatřily zrovna k oporám kongregace a očekávání P. Gabriela nijak neuspokojily. Za dost dramatických okolností nakonec mnichovské sestry v létě 1853 odešly zpět do Bavorska a Schneider získal od českobudějovického biskupa Jana Valeriána Jirsíka povolení založit samostatné společenství školských sester. Patnáctého srpna 1853 proběhla v hyršovském kostele první obláčka, kde šest kandidátek z místní farnosti přijalo řeholní oděv a dvě sestry, které předtím absolvovaly noviciát v Mnichově, složily řeholní sliby do rukou kanovníka Vojtěcha Mokrého. Tento den je považován za zrod české Kongregace Chudých školských sester de Notre Dame.

Pro velký zájem chovanek a řeholních kandidátek přestal dům v Hyršově brzy dostačovat, a tak roku 1854 zakoupil P. Gabriel (částečně z výtěžku sbírky, částečně na dluh) objekt bývalého minoritského kláštera v Horažďovicích, který se na následujících 96 let stal mateřincem školských sester. Již 18. 8. 1853 jmenoval biskup Jirsík Schneidera biskupským notářem a nyní po zařízení horažďovického mateřince jej pro slabé zdraví (a zřejmě i kvůli starostem s novou kongregací) uvolnil ze služby ve farnosti a poslal na odpočinek do Horažďovic jako spirituála školských sester. Dvacátého devátého října 1854 proběhla další obláčka a sliby loňských novicek, takže společenství nyní tvořilo třináct řeholnic, mezi nimiž byly už i Češky.

Zbylých třináct let života strávil Gabriel Schneider jako spirituál a později superior kongregace, kterou řídil po stránce hmotné i duchovní a byl jednoznačně hlavní autoritou, která udávala řeholnímu společenství směr jak ve spiritualitě, tak v apoštolské činnosti. Je zachováno několik dopisů adresovaných sestrám či kandidátkám, které ukazují jeho vysoké nároky na duchovní život i řeholní disciplínu. Podporoval rychlé rozšiřování kongregace tím, že vysílal sestry po malých skupinkách, často jenom po třech, na nabízená působiště, kde zřizovatel školy či dětské opatrovny nabízel zajistit bydlení a plat učitelek. Na zakládání většího počtu vlastních domů neměla kongregace peníze, a tak se díky tomuto systému „pronajatých pracovišť“ notredamky brzy rozšířily po celých Čechách a později i na Moravě.

V letech 1860-1861 se Schneider postavil proti úmyslu generální představené Terezie Franzové přestěhovat mateřinec do uherské Kalocze. Důvod plánovaného přesunu centra kongregace nelze spatřovat pouze v tom, že tamější arcibiskup nabízel sestrám kvalitnější dům a lepší hmotné zajištění, než měly dosud. Svou roli pravděpodobně sehrálo i české prostředí Horažďovic, které bylo sestře Terezii, rodilé Němce z Drážďan a dceři dvorního kapelníka, cizí a v Maďarsku se cítila lépe, a snad i autorita a vliv P. Gabriela, ze kterého se generální představená chtěla vymanit, neboť jejich názory se v některých věcech lišily. Celá věc skončila v roce 1861 rozdělením sotva vzniklé kongregace na dvě na sobě nezávislé větve, část řeholnic pod vedením sestry Terezie natrvalo přesídlila do Uher a v Horažďovicích zůstal zachován směr nastavený P. Gabrielem.

Další úsilí Gabriela Schneidera, nynějšího superiora kongregace, směřovalo ke zřízení vlastního domu v Praze. Tentokrát za podpory excísaře Ferdinanda I. a jeho manželky zakoupil a dal přestavět hostinec Apollo v Ječné ulici, kde na podzim roku 1863 otevřely sestry čtyřtřídní českou hlavní školu pro dívky, která již v červnu následujícího roku dostala právo veřejnosti, a penzionát. Toto působiště bylo nazváno domem (či ústavem) U sv. Anny. Ve stejné době přesídlil P. Gabriel z Horažďovic do Prahy. Zde zajišťoval veškerou úřední agendu týkající se chodu ústavu i záležitostí ostatních filiálek, sháněl peníze a řešil všechny nepříjemné situace, jež se uvnitř kongregace vyskytly. Znatelně mu ovšem ubývalo sil a v prosinci 1866 vážně onemocněl plicní chorobou, která byla následkem dlouhodobého celkového vyčerpání. Gabriel Schneider zemřel v noci ze 14. na 15. února 1867 v nedožitých 55 letech a byl pohřben na vyšehradském hřbitově. Jeho hlavní odkaz, který si předávají generace sester notredamek bez ohledu na proměny dob a mentalit, je hluboký a prostý: „Až dosud pomáhal nám Pán, pomůže i nadále.“ Tato pevná důvěra v Boha ve všech riskantních podnicích, jimiž byla Schneiderova kněžská dráha bohatě naplněna, je přinejmenším inspirativní, a právě díky ní se P. Gabriel zařadil mezi osobnosti české církve 19. století, na něž by se nemělo zapomínat.