Stručný nástin Alexiina životopisu je zhruba tento: Narodila se roku 1576 jako jediná dcera dobře situované středostavovské rodiny v městě Remiremont v Lotrinsku. Byla nadaná a společenská, zřejmě přirozeně vůdčí typ, který přitahoval lidi. Vzdělání se jí dostalo v místní kanonii šlechtičen, které nežily klasický řeholní život, byly spíš mecenášky a scházely se pouze ke společné modlitbě oficia. Alexie byla vychována v tradiční katolické víře, a to v době, kdy středozápadní Evropu zmítaly náboženské války mezi katolíky a protestanty a jednotlivé konfese se navzájem obviňovaly z hereze. To se samozřejmě nemohlo nepromítnout do jejích představ a postojů. Bůh poprvé výrazněji zasáhl do jejího života v šestnácti letech, když si během nemoci přečetla knihu o nebezpečí hříchu a hrůzách pekla, barvitě vylíčených, jak bylo v té době obvyklé. Od té chvíle se začala poctivě zpovídat a sama přiznává, že v počátcích její konverze byl strach z pekla a zavržení. Je to jeden z výrazných znaků jejího duchovního vývoje, neboť tento strach ji nějakým způsobem provázel celý život a jen postupně se ho zbavovala. Další charakteristikou byla její odhodlanost dělat věci naplno a stát si za nimi. V tom Alexie připomíná např. apoštola Pavla, který byl taky horká hlava a neuměl věci dělat napůl. Nejdřív naplno pronásledoval křesťany, pak se naplno vrhl do hlásání evangelia a stal se apoštolem národů. Bůh prostě takovéto paličaté a odhodlané povahy potřebuje a vybírá pro velká díla, protože jiné typy lidí by to asi těžko ustály. Takže Alexie byla nejdřív naplno jakýmsi lídrem dívčí mládeže ve městě, měla ráda tanec a veselou společnost a sama byla milá a společenská, tudíž vyhledávaná. Když se v ní kolem sedmnáctého roku věku začalo probouzet Boží volání, po nějaké době všechny tyto marnosti, jak to sama nazývala, radikálně zahodila a vrhla se do asketického života. To zní trochu jako klišé ze životopisů svatých, ale konverze takovýchto povah skutečně bývají radikální a nepřehlédnutelné. Alexiino rozhodnutí dělat jen to, co nejvíc potěší Boha, a varovat se hříchu, protože v ní pořád doutnal velký strach, bylo ale provázeno postupně upevňovaným vědomím zvláštního poslání, které poměrně rychle nabývalo konkrétní obrysy. Touha založit dům, kde by se konalo co nejvíce dobra, se brzy spojila s vizí založení bezplatných škol pro dívky. Alexie měla štěstí, že potkala dobrého duchovního vůdce v augustiniánském knězi Petru Fourierovi, který její touhy a horlivost usměrňoval a stal se spoluzakladatelem nového společenství. Fourier byl na rozdíl od ní mnohem větší realista až skeptik, ale úplně stejně otevřený Božímu vedení. Když si sehnala několik kamarádek, které byly ochotny s ní do toho jít, což opět dokládá přitažlivost její osobnosti, se začal Fourier nad velmi odvážným projektem vážně zamýšlet, a nakonec ho svou osobností zaštítil.
Celý problém a zároveň novinka spočívaly v tom, že Alexie s kamarádkami chtěly žít jako řeholnice, ale zároveň vyučovat děti. Dneska na tom není nic divného, ale tehdy bylo pár let po skončení Tridentského koncilu a vydání dekretu Pia V., který nadlouho pohřbil všechna laická hnutí žen, třetí řády apod., prostě všechny jiné formy zasvěceného života, a za jedinou přípustnou formu prohlásil klauzurované kláštery. Toto rozhodnutí mělo pro církev řadu negativních důsledků a výrazně oklestilo její apoštolskou flexibilitu. Uskutečňování reforem Tridentského koncilu bylo tehdy na pořadu dne, proto Fourier dobře věděl, že plán je trochu bláznivý a nemá šanci uspět. Skupina mladých dívek začala žít společně, před farností stvrdily své zasvěcení Bohu, zapojily se do charitativní práce farnosti, a především otevřely školu. Tlaky zvenčí byly obrovské, navzdory pedagogickým úspěchům a zjevně prospěšné práci se objevoval nesouhlas s neschválenou formou řeholního života a snahy přesunout Alexii do nějakého fungujícího klauzurovaného kláštera. S tím však ona naprosto nesouhlasila, protože vnímala, že její poslání je založit nový dům. Téměř celý zbytek jejího nedlouhého života strávila zápasem o podobu nově vzniklého společenství. Prvních několik let se společenství, provizorně schválené místním biskupem, rychle šířilo po Lotrinsku, neboť projekt bezplatných dívčích škol představoval dobovou senzaci. Nebyl jediný, ale rozhodně jeden z prvních v rámci Evropy.
První sestry žily až přehnaně přísným asketickým životem s posty, nočním bděním a sebetrýzněním, což jim zakazovali jezuité, kteří je v tu dobu měli na starosti. Společně se modlily, neměly žádný pevný zdroj příjmů, takže často jim chybělo i to nejnutnější. Zároveň ale většinu dne učily děti, po vyučování navštěvovaly chudé a nemocné lidi a začleňovaly se do života farnosti. Toto byla původní Alexiina a Fourierova vize, která ale nakonec neobstála pod přísným legalismem potridentského období. Tlaky na zavedení klauzury ze strany církevní hierarchie sílily, a nakonec byly sestry de Notre Dame donuceny přijmout přísnou klauzuru a zakládat samostatné kláštery. Učitelská činnost jim však byla povolena, byť z klášterů nesměly vycházet. Byl to tedy určitý kompromis, který pro Alexii nebyl snadno přijatelný, nakonec se však s ním smířila a klauzuru přijala za svou. Žila v ní však už jen relativně krátce, protože její zdraví, které si systematicky podrývala nepřiměřenými asketickými praktikami, bylo velmi chatrné. Zemřela v necelých 46 letech 9. ledna 1622 v Nancy a zde je také pohřbena.
Alexii Le Clerc prokázali životopisci včetně jejích spolusester poněkud medvědí službu. Zasáhli i do její vlastní autobiografie, kterou upravili tak, aby vypadala co nejvíc svatě dle kritérií 17. století, tudíž nadsadili nadpřirozené jevy a eliminovali popisy duchovních bojů a slabostí, tedy to, čeho si na spisku dnes nejvíc ceníme. (Tuto autobiografii, zpravidla nazývanou Relace, sepsala Alexie dva roky před smrtí na příkaz svého jezuitského zpovědníka, který chtěl, aby zaznamenala, jak Bůh působil v jejím životě. Tento spisek lze řadit k mystické literatuře 17. století a bez výkladu a znalosti širšího kontextu je pro dnešního čtenáře velmi těžko pochopitelný.) Žena, která v roce 1622 zemřela v pověsti svatosti a těšila se obecné úctě, byla následujícími generacemi s výjimkou vlastního řádu téměř zapomenuta, dokonce i mezi sestrami převládala tendence přičítat větší zásluhy při založení společenství jiné sestře. To, co o ní bylo napsáno, neznělo příliš přesvědčivě a neinspirovalo. Až po více než třech stoletích byl roku 1937 objeven rukopis Alexiiny Relace, který vznikl téměř ve stejné době jako originál. Teprve nyní se ukázalo, jak byl původní text pozměněn a ochuzen. Tento nález podnítil nový zájem o Alexii a teologické i historické přezkoumání jejího života, což vedlo k jejímu blahořečení papežem Piem XII. roku 1947. V té době byl jednou sestrou pod pseudonymem Remiremont sepsán novější Alexiin životopis, již mírně střízlivější, ale stále ještě obsahující mnohé hagiografické prvky na úkor reality. V pokoncilním období pak francouzské sestry postupně vydaly několik dalších spisů, včetně kritické edice dopisů Petra Fouriera, kritického vydání Alexiiných spisů a komentovaného vydání Relace. V roce 2004 pak sestra M. Claire Tihon publikovala ucelený moderní životopis Alexie Le Clerc, který tuto ženu staví pevně na zem, byť měla hlavu v oblacích, a otevírá k ní cestu pro dnešní čtenáře (kniha existuje ve francouzštině a angličtině).
Alexie byla vnitřně složitou osobností, v níž se celoživotně spojovalo několik protikladů:
- Dominantní a vůdčí osobnost x až urputná snaha o pokoru a strach z pýchy
- Aktivní člověk (vyjednávání, zakládání domů, představená) x zároveň dlouhodobé stavy vnitřní úzkosti, duchovních bojů a nejistot (fungovala naplno navzdory tomu, co prožívala, nečekala, až se to vyřeší; žila se svým ostnem = úzkostnými stavy)
- Obrovská touha po Bohu a silné prožitky jeho blízkosti x časté stavy obav ze zavržení a Božího odsudku (tehdy obecně rozšířený obraz Boha – soudce se v ní pral s obrazem milosrdného Otcem, který postupně vítězil)
Co je pro ni dále typické a v mnohém inspirativní:
- Do všeho šla naplno, když věděla, že Bůh to chce. A to, zda to opravdu chce, zjišťovala v modlitbě, často velmi naléhavé a vytrvalé. A rozhodně se to nedozvídala hned, ale procházela dlouhými obdobími nejistot.
- Byla silně ovlivněna ignaciánskou spiritualitou. První sestry Notre Dame zřejmě jako první ženy – řeholnice (nakolik je známo) absolvovaly čtyřtýdenní jezuitské exercicie a jezuité byli jejich duchovními vůdci. Její bujné fantazii a vnímavé mysli byla velmi blízká ignaciánská imaginativní modlitba a mnoho svých vizí, které popisuje v Relaci, je třeba chápat ne jako nějaká zjevení, ale jako obrazy vzešlé z imaginativní modlitby.
- Snažila se dělat to, co nejvíc dělá radost Bohu, a radikálně odmítat hřích. Její zaměření na Boha jako na střed její duše mělo mystický charakter a žila skutečně v úzkém spojení s Bohem, a to i v náročné každodennosti a navzdory vážným psychosomatickým obtížím.
- Navzdory svému mystickému zaměření dokázala naplno fungovat (kromě období poslední nemoci), byla učitelkou tělem i duší, lidé za ní chodili pro radu, sestry ji měly rády pro její vlídné a mateřské jednání; prostě dokázala být milá a k dispozici druhým, i když jí vnitřně kolikrát bylo pěkně mizerně…